Elektronky

Elektronky jsou součástky, jejíž činnost je založena na přenosu elektronů mezi katodou a anodou. Elektrony vystupují (jsou emitovány) z katody díky jevu, kterému říkáme termoemise. Elektrony jsou přitahovány anodou, která má kladnější napětí oproti katodě. Elektrony zachycené anodou tvoří anodový proud. Napětí mezi anodou a katodou označíme U_AK. Toto napětí bývá u malých (přijímacích) elektronek cca 100 až 300 V, u vysílacích i víc než 10 kV.

Konstrukce elektronek

Elektronky se skládají z několika částí:

• KATODA
• ANODA
• popřípadě i MŘÍŽKY

všechny jsou uloženy v, pokud možno, dokonalém vakuu v baňce. Baňka je opatřena paticí.

Katoda:

Převážná většina katod se žhaví elektrickým proudem. Rozeznáváme katody přímo žhavené nebo nepřímo žhavené. Přímo žhavené katody mají tvar kovového vlákna nebo drátu, vhodně napnutého mezi drážky. Katodou protéká elektrický proud, jenž ji ohřeje na teplotu potřebnou k emisi. Přímo žhavených katod nelze dobře použít při žhavení střídavým proudem, protože jednak kolísá teplota vlákna (proud za jednu periodu dosahuje dvakrát maxima a dvakrát klesá na nulu), jednak střídavé elektrické a magnetické pole, které u vlákna vznikne, mají vliv na emisi a jaksi ji modulují dvojnásobkem kmitočtu žhavícího proudu; to je však mnohdy nežádoucí a nepřípustné.
Nepřímo žhavené katody se skládají ze dvou částí: z vlastní katody, již bývá nejčastěji kovová (niklová) trubička opatřená na vnějším povrchu účinnou emisní vrstvou, a ze žhavicího vlákna, které zevnitř ohřívá katodu na potřebnou teplotu. Nepřímo žhavené katody mají velkou tepelnou setrvačnost, že kolísání teploty katody během periody je zcela nepatrné. Je-li žhavící vlákno vhodně upraveno (např. bifilárně vinuto), nemá ani jeho elektrické ani magnetické pole znatelný vliv, takže takto žhavené elektronky se mohou žhavit střídavým proudem. Ovšem je třeba se smířit s tím, že trvá dosti dlouho od připojení žhavicího proudu, než se katoda ohřeje na žádanou teplotu (několik desítek vteřin).

Nepřímo žhavené katody

Přímo žhavené katody

 

Anoda:

Anody elektronek s tepelnou emisí se dělí na válcové a hranolové z niklového plechu nebo pletiva a obklopují souosé katodu. Vyskytují se také anody z jiných kovů nebo anody uhlíkové. Protože se anody dopadem elektronů ohřívají, musí být postaráno o dostatečný odvod tepla. U malých elektronek stačí anoda teplo vysálat (i skrze baňku); u větších elektronek se dělají anody duté, kterými protéká chladicí kapalina (většinou voda), nebo masivní s chladícími žebry ofukovanými vzduchem.

Mřížka:

Mřížky se dělají z drátu svinutého do šroubovice, souosé s katodou.

Celou soustavu elektrod drží v přesných vzájemných polohách zvláštní můstky (slídové nebo keramické), které ovšem musí umožnit roztahování elektrod teplem.

Baňka:

Baňky jsou skleněné, jen výjimečně kovové; kovová baňka bývá zároveň anodou. Celkem se kovové baňky neosvědčily tak, jak se předpokládalo, a obecně se přešlo zpět k baňkám skleněným. Baňka musí být co nejdokonaleji vyčerpány.

Vakuum:

V elektronkách smí být tlak 10^-6 až 10^-7 mmHg (10^-9 až 10^-10 at). Při vakuu 10^-9 at, kdy tedy každé miliardy molekul byly odčerpány všechny až na jednu, zůstává v každém cm³ obsahu elektronky asi 28 miliard molekul! Tak "dokonalého" vakua nelze dosáhnout přímím čerpáním, ale jinými technologickými způsoby. Jeden způsob ke zdokonalení vakua je použití tzv. getrů, tj. látka, která se vhodným způsobem vypaří a váží na sebe pak poslední zbytky plynů. Getrové páry se usadí na stěnách baňky (známý zrcadlový povlak) a v této formě účinně absorbují i ty plyny, které se mohou později uvolnit při činnosti elektronky. Působením getrů je jak mechanické, tak chemické. Jako getrů se používá Al, Ba, Ca, Mg, P, Sr apod. Vakuum se ještě elektricky zlepšuje při činnosti elektronky. Pracuje-li se s anodovým napětím U_AK 100 až 200 V, dosahují elektrony takové rychlosti, že srážkami s molekulami ionizují zbytky plynů; vzniklé ionty nabývají takové rychlosti, že dospějí až na stěnu baňky nebo elektrodu, a tam ulpí.

Vakuová dioda

Jedná se o nejjednodušší elektronku. Jedná se o dvouelektrodovou elektronku

Emituje-li katoda elektrony, stává se kladnou (poněvadž ztratila záporný náboj) a přitahuje elektrony zpět; elektrony se po kratší nebo delší cestě zastaví, vracejí se a dopadají zpět na katodu. Okolí katody je tedy naplněno elektrony pohybujícími se oběma směry. Tomu se říká elektronový mrak, nebo prostorový náboj, podle toho, že elektrony nesou elektrický náboj, který je rozptýlen v prostoru.

Kromě katody musí být v elektronce ještě jedna elektroda - anoda (popř. jiné elektrody viz dále). Podle napětí na anodě (proti katodě U_AK) se utváří pole mezi elektrodami (katodou a anodou) různě a mohou nastat zásadně tři případy:

1. Anoda je neutrální, tj. nemá napětí proti katodě (U_AK = 0 V). Mezi anodou a katodou nevznikne žádné elektrické pole, a anoda tedy nemá žádný vliv na let elektronů. Na anodu mohou dopadnout jen ty elektrony, které by do těch míst dolétly, i kdyby tam anoda nebyla.
2. Anoda má vzhledem ke katodě záporné napětí. V tom případě má pole směr od katody k anodě a zahání elektrony zpět ke katodě. Na anodu mohou doletět jen velmi rychlé elektrony. Zvětšuje-li se záporné napětí anody, pole se zesiluje a množství elektronů, které dostihnou anody, se zmenšuje. Teprve značné napětí zmenší počet elektronů pod měřitelnou mez. Jinak řečeno čím je záporné napětí U_AK větší, tím je elektrický proud elektronkou menší.
3. Anoda má vzhledem ke katodě kladné napětí. To je nejdůležitější případ. Elektrické pole vytváří kladná anoda, katoda a záporný prostorový náboj. Pro dané kladné napětí na anodě lze vždy najít neutrální plochu, na které jsou síly, působící na stojící elektron, v rovnováze. Elektrony, které této plochy dosáhnou, dolétnou až k anodě; ostatní emitované elektrony se vracejí ke katodě. Čím je anodové napětí větší, tím je tato neutrální plocha blíže ke katodě a tím více elektronů dopadá na anodu. Při určitém napětí bude neutrální plocha přímo na povrchu katody, takže všechny emitované elektrony dolétnou na anodu. Další zvyšování anodového napětí již nemá vliv.

Z těchto případů jde odvodit využití tohoto prvku (součástky). Tato součástka se využívá jako usměrňovač, a to buď technického, nebo vysokého kmitočtu. V prvním případě hovoříme o usměrňovací elektronce neboli kenotronu; bývají konstruovány pro dodávku několika desítek nebo set mA (i více). V druhém případě jde o vysokofrekvenční diody nebo prostě diody; mívají zpravidla nepřímo žhavenou katodu a velmi malou anodu; konstruují se pro proudy jen několika málo mA.

Mnohdy se dvouelektrodové elektronky kombinují tak, že v jedné baňce jsou dva systémy; pak mluvíme o dvoucestných usměrňovacích elektronkách, po případě o dvojitých diodách (můžeme se setkat s označením duodioda). Dvojité diody mohou mít i společnou katodu.

Trioda

Dvouelektrodová elektronka není podstatě nic jiného než nelineární odpor, a tím zůstává obor její působnosti celkem úzký. Umístí-li se mezi katodu a anodu další elektroda, která je pro elektrony průchodná, tzv. mřížka, dostáváme tříelektrodovou elektronku. Na anodový proud nemá vliv nejen anodové, nýbrž i mřížkové napětí. Mezi jednotlivými elektrodami, tj. anodou a katodou, mřížkou a katodou (a anodou a mřížkou) se vytvářejí elektrická pole, která se prostě překládají, superponují. Protože vzdálenost mezi mřížkou a katodou je menší než mezi anodou a katodou, je při stejném potenciálním rozdílu pole mezi mřížkou a katodou intenzivnější než pole mezi anodou a katodou. Nebo jinými slovy: aby se dosáhlo pole stejné intenzity, stačí menší napětí mřížkové než anodové. Poměr anodového napětí k mřížkovému, která vyvolají u katody pole stejné intenzity, nazývá se zesilovací činitel a značí se μ.

Je-li mřížka vzhledem ke katodě záporná, působí na anodový proud tak, jako by se anodové napětí zmenšilo; je-li kladná, působí na anodový proud tak, jako by se anodové napětí zvětšilo.

Chování elektronek lze vystihnout charakteristikami. U triod rozeznáváme tři charakteristiky:

Anodová charakteristika

Tato charakteristika udává závislost anodového proudu I_a na anodovém napětí U_a (U_AK) při konstantním mřížkovém napětí U_g. Obvykle se kreslí několik křivek pro různá mřížková napětí.

Převodová charakteristika

Tato charakteristika ukazuje závislost anodového proudu I_a na mřížkovém napětí U_g při stálém anodovém napětí U_a. Zpravidla se kreslí několik křivek pro různá anodová napětí.

Mřížková charakteristika

Tato charakteristika udává závislost mřížkového proudu I_g na mřížkovém napětí U_g; požívá se u vysílacích elektronek.

Anodové charakteristiky triody má pro nulové mřížkové napětí v podstatě stejný průběh jako anodová charakteristika diody. Ostatní křivky pro jiná mřížková napětí jsou stejné, jsou posunuty o μU_g ve směru osy napětí. V převodové charakteristice se naopak křivka anodového napětí posunuje o U_a/μ vlevo (tj. směrem záporných mřížkových napětí). Triodu lez totiž nahradit ekvivalentní (rovnomocnou) diodou, a to dvojím způsobem: diodou, jež má anodu v místě původní mřížky, a na této anodě řídicí napětí

\(U_{rg}=U_g+\frac{U_a}{\mu}\)

nebo diodou, která má anodu v místě anody triody (mřížka odpadá) a na ní řídící napětí.

\(U_{ra}=U_a+\mu U_g\)

Výraz pro řídicí napětí by bylo možno zpřesnit, avšak rozdíl oproti uvedeným výrazům by byl jen nepatrný a zanedbatelný.

To, co jsme uvedli o charakteristice diody, platí i pro triody. U triod lze zjistit i mřížkový proud; i při nulovém mřížkovém napětí má jakousi malou hodnotu I_g0. Vzrůstá-li mřížkové napětí, zvětšuje se též mřížkový proud přibližně podle semikubické parabole; klesá-li mřížkové napětí, tj. stává se záporným, zmenšuje se mřížkový proud exponenciálně. Při napětí -1 až -2 V je již proud tak malý, že s ním není třeba počítat. Poněvadž ve většině zapojení elektronky by nám mřížkový proud vadil, musíme se dostatečně velkým záporným napětím na mřížce postarat, aby mřížkový proud nevznikl.

Pro posuzování elektronky jsou důležité charakteristické veličiny: zesilovací činitel μ, vnitřní odpor R_i, strmost S a průnik D. Lze je zjistit buď přímým měřením, nebo odvodit z charakteristik.

 

Změní-li se anodové napětí o ΔU_a, změní se anodový proud ΔI_a. Stejné změny anodového proudu lze dosáhnout při stálém anodovém napětí, změnou mřížkového napětí o ΔU_g. Jsou zachyceny tři stavy:

Ke stejným závěrům dojdeme z charakteristiky převodové i anodové.

Dále pak platí:

\(\Delta U_a=U_{a1}-U_{a2}\)
\(\Delta U_g=U_{g1}-U_{g2}\)
\(\Delta I_a= I_{a1}-I_{a2}\)

Zesilovacího činitele jsme definovali již dříve; je to prosté číslo bez fyzikálního rozměru. Průnik je převrácenou hodnotou zesilovacího činitele, tedy rovněž prosté číslo bez fyzikálního rozměru; udává se v procentech. Vnitřní odpor je odpor proti změnám (kinetický odpor); udává se v ohmech. Strmost je podle definice vlastně směrnice převodní charakteristiky v uvažovaném místě; má rozměr vodivosti a udává se v mA/V. Mezi charakteristickými veličinami platí tyto vztahy:

\(S\cdot R_i \cdot D=1 \ ; \; \; S \cdot R_i=\mu\)

Přivádí-li se mezi katodu a mřížku elektronky stejnosměrné napětí (jak jsme již uvedli a ještě dál uvidíme, dostává trioda v převážné většině případů na mřížku malé záporné napětí, tzv. záporné předpětí), zůstává anodový proud stálým; tento anodový proud se nazývá klidový proud.

Má-li však mřížkové napětí také střídavou složku, dostává i anodový proud střídavou složku, zvlní se. Uvedený obrázek je vlastně často používanou kombinací tří diagramů:

1. převodové charakteristiky s osami U_g, I_a;
2. časového průběhu mřížkového napětí s osami U_g, t, při čemž směr osy t je totožný se směrem osy - I_a;
3. časového průběhu anodového proudu s osami I_a, t, při čemž směr osy t je totožný se směrem osy +U_g.

Střídavá složka anodového proudu je tak velká, jako by při stálém mřížkovém napětí dostalo anodové napětí střídavou složku, a to mnohem větší, než byla střídavá složka na mřížce. Poměr mezi pomyslnou střídavou složku anodového napětí a skutečnou střídavou složkou mřížkového napětí je ovšem zesilovací činitel. Anodový proud je omezen vnitřním odporem elektronky, po případě i vnějším odporem. Poměry lze stručně vystihnout Barkhausenovou větou:

Působí-li na mřížce elektronky střídavé napětí, chová se elektronka ve svém anodovém obvodu jako zdroj střídavého napětí s vnitřním odporem rovným vnitřnímu odporu elektronky. Napětí má shodný průběh s průběhem napětí na mřížce. Velikost tohoto napětí je dána součinem z mřížkového napětí a zesilovacího činitele.

Barkhausenova věta je pouze pracovní hypotéza, která nepočítá se stejnosměrnými složkami (a to naprosto nevadí) a nedbá zakřivení charakteristiky; i přes určitou nepřesnost, k níž lze ostatně přihlížet, velmi usnadňuje práci.

Mnohoelektrodové elektronky (tetrody-pentody)

Vloží-li se mezi anodu a katodu dvě mřížky, dostaneme elektronku se čtyřmi elektrodami - tetrodu. Mřížky číslujeme v pořadí od katody k anodě. Zásadně rozeznáváme dva případy:

1. Prvá mřížka má malé kladné napětí, druhá dostává obvykle záporné předpětí. Napětí prvé mřížky vyvažuje účinek prostorového náboje, takže elektronka vystačí se zcela malým anodovým napětím. Druhá mřížka je od katody poměrně vzdálena, a proto je zesilovací činitel dosti malý. Kdysi se této elektronky hojně využívalo pro přenosné přijímače. Dnes se s ní setkáváme jen zcela výjimečně.
2. Prvá mřížka má malé záporné předpětí, druhá dostává kladné napětí. (Název tetroda znamená v hovorové řeči vždy toto uspořádání, ačkoliv by se měl vztahovat na uspořádání obě). Druhá mřížka pomáhá anodě zrychlovat elektrony, a proto se někdy označuje pomocná mřížka. Poněvadž je blíže ke katodě, vytváří při stejném napětí intenzivnější pole než anoda. Mohli bychom mluvit o zesilovacím činiteli druhé mřížky μ₂. Vliv druhé mřížky na tok elektronů je takový, jako by se anodové napětí zvýšilo o součin napětí druhé mřížky a jejího zesilovacího činitele. Za těchto okolností má na elektronový tok převážný vliv druhá mřížka, kdežto anodové napětí má vliv mnohem menší, takřka mizivý; rozhodující vliv má ovšem mřížka řídicí. Protože druhá mřížka kapacitně odstiňuje anodu od prvé mřížky, říká se jí stínicí mřížka. Je třeba si uvědomit, že kladná stínicí mřížka také zachycuje elektrony a její proud bývá řádově srovnatelný s proudem anodovým (např. I_a = 36 mA, I₂ = 4 mA). Katodový proud, tj. proud odtékající z katody, je dán součtem anodového proudu a proudů mřížkových. Protože pak řídicí mřížka žádný proud neodebírá, je katodový proud součtem proudu anodového a proudu stínicí mřížky.

Nutným důsledkem toho, že řídicí mřížka má na tok elektronů vliv rozhodující a anoda vliv nepatrný, je neobyčejně velký zesilovací činitel. Je samozřejmé, že se velmi zvětšil i vnitřní odpor tetrody, neboť velké změny anodového napětí vyvolávají jen malé změny anodového proudu. Konečně poslední, ne však nejméně důležitý vliv stínicí mřížky je ten, že tvoří kapacitní stínítko mezi řídicí mřížkou a anodou; kapacita mezi anodou a řídicí mřížkou se z několika pF, obvyklých u triod, zmenší na několik setin pF.

Elektrony dopadají na anodu takovou rychlostí, že snadno způsobují sekundární emisi. U triod se vracejí sekundární elektrony zpět na anodu, protože v triodě není jiná kladná elektroda; vznik sekundární emise se navenek nijak neprojevuje. Zato v tetrodě mohou sekundární elektrony dopadat na stínicí mřížku a zmenšovat tak anodový proud; projeví se to v anodové charakteristice typickou proláklinou (obr. 5 - 14). Takový průběh anodové charakteristiky může způsobit velmi vážné nežádoucí jevy v zesilovačích. Proto se účinku sekundárních elektronů vyhýbáme tím, že je vracíme zpět na anodu. Toho lze dosáhnout dvojím způsobem:

1. Svazováním toku elektronů. Vhodnou úpravou a uspořádáním mřížek, popř. pomocných elektrod, lze dosáhnout toho, že elektrony dopadají na anodu v úzkých svazcích. Úzký, a tím i soustředěný, elektronový svazek je vlastně určitým druhem prostorového náboje; polem, jenž se vytvoří mezi anodou a tímto prostorovým nábojem, zahánění sekundární elektrony zpět na anodu. Takto upravené elektronky se nazývají svazkové tetrody.
2. Použitím hradicí mřížky. Mezi stínicí mřížku a anodu se umístí další, tj. třetí mřížka; elektronka má pět elektrod a nazývá se proto pentoda. Třetí mřížka, zvaná hradicí (někdy v literatuře též brzdící, což je hrubě nesprávné), spojí se přímo s katodou, nebo dostává malé záporné předpětí. Pole stínicí mřížky nemůže proniknout hradicí mřížkou k anodě, a proto nemohou sekundární elektrony doletět na stínicí mřížku; pole mezi hradicí mřížkou a anodou vrací sekundární elektrony zpět na anodu.

Oba způsoby jsou vlastně v podstatě stejné; v blízkosti anody se vytvoří záporný náboj, ať již soustředěním elektronů v prostoru nebo nábojem na mřížce; pole mezi tímto nábojem a anodou nedovolí sekundárním elektronům na stínicí mřížku doletět. Svazkové tetrody a pentody jsou rovnocenné.

Pentody jsou nejvíce používanými elektronkami vůbec. Podle určení se volí jejich charakteristické veličiny, a tak lze pentody třídit do tří skupin:

1. Vysokofrekvenční pentody s malou anodovou ztrátou (do 3 W), s velkým vnitřním odporem (přes 1 MΩ), značnou strmostí (kolem 2 mA/V) a malým klidovým proudem (několik mA) se hodí pro běžné zesilovače.
2. Výkonové pentody s větší anodovou ztrátou (obvykle od 9 W), se středním vnitřním odporem (několik málo desítek kΩ), velkou strmostí (9 až 18 mA/V) a značným klidovým proudem (několik desítek mA) se hodí tam, kde se žádá výkon (např. k napájení reproduktorů).
3. Televisní pentody s malou anodovou ztrátou, se středním vnitřním odporem, velkou strmostí a malým klidovým proudem jsou vývojově nejmladší; hodí se pouze pro speciální zesilovače (např. pro televizi, k měřicím účelům apod.).

U vysokofrekvenčních pentod je někdy žádoucí, aby převodní charakteristika byla značně protažená směrem k záporným předpětím; nejlépe vyhovuje tvar exponenciální (obr. 5 - 15). Takového tvaru by se dosáhlo paralelním zapojením elektronek s různou strmostí (obr. 5 - 16): není ovšem třeba spojovat elektronky, stačí při společné katodě a anodě spojit paralelně několik mřížek. Prakticky se provádí jediná mřížka, jejíž hodnoty nejsou po celé délce konstantní, nýbrž se mění podle určitých pravidel. Mřížka se provede buď kuželová (obr. 5 - 17a; působí jako soustava mřížek s různým průměrem), nebo se provede válcová s měnící se hustotou (obr. 5 - 17b; působí jako soustava mřížek s různou hustotou). Z výrobních důvodů se používá jen druhý způsob. Elektronka s takovou charakteristikou se nazývá pentoda s exponenciální charakteristikou, stručně exponenciální pentoda; názvy jako úniková pentoda (poněvadž se jí používá při samočinném vyvažování úniku) nebo selektoda jsou názvy spíše obchodní.

Výkonové pentody a svazkové tetrody lze stavět pro velmi velké výkony.

U všech výkonových pentod a tetrod je velmi nebezpečné odpojit přívod k anodě a ponechat přívod ke stínicí mřížce. Pak totiž jde celý emisní tok na stínicí mřížku. Tato mřížka není zařízena na tak velký ztrátový výkon, a proto se nadměrně oteplí, zpravidla rozžhaví. Sáláním se pak snadno přehřeje katoda, a tím se může zničit emisní vrstva. Kromě toho se nadměrnou teplotou mohou uvolnit plyny pohlcené elektrodami, a tak zničí vakuum. Obojím se elektronka zničí. Uvedený případ nejčastěji nastane, odpojí-li se reproduktor.

Konstrukci televizních pentod si vynutily požadavky kladené tzv. širokopásmovými zesilovači, jichž se např. používá v televizních přijímačích a vysilačích; odkud také název těchto pentod.

Anodová charakteristika tetrod a pentod je směrem vzhůru vypuklá, na rozdíl od triod, kde je vydutá (obr. 5 -18).

Spojí-li se stínicí mřížka přímo s anodou, dostává tetroda i pentoda vlastnosti triody (můžeme se setkat s názvem triodové zapojení pentody, popř. tetrody).

Značení elektronek

Značení elektronek se skládá z číslic a velkých písmen. Staré značení má na první místě číslice, to odpovídá žhavícímu napětí, uprostřed písmeno a na posledním číslo. Nové značení. Na první místě je písmeno označující typ žhavení a jeho veličiny. Uprostřed je písmeno označující typ a na konci číslo označující patici (znaky uprostřed a na konci mají stejný význam jako u starého značení, jediné co se změnilo je první znak).

První znak (písmeno, nebo číslo) - vždy znamená druh žhavení:

A - žhavicí napětí 4 V

B - žhavicí proud 180 mA

C - žhavicí proud 200 mA

D - žhavicí napětí 1,2 V nebo 1,4 V ss (tzv. bateriové žhavení)

E - žhavicí napětí 6,3 V

F - žhavicí napětí 12,6 V

G - žhavicí napětí 5 V

H - žhavicí napětí 4 V ss (starší) nebo žhavicí proud 150 mA

I - žhavicí napětí 20 V

K - žhavicí napětí 2 V ss (tzv. bateriové žhavení)

L - žhavicí proud 450 mA

O - žhavicí proud 150 mA

P - žhavicí proud 300 mA

U - žhavicí proud 100 mA

V - žhavicí proud 50 mA

X - žhavicí proud 600 mA

Y - žhavicí proud 450 mA

číslo - žhavicí napětí ve voltech (staré značení)

Druhý (popř. další) písmeno - typ elektronky

A - dioda (v nejširším slova smyslu)

B - dvojitá dioda (tzv. duodioda)

C - trioda (s výjimkou koncové triody)

D - koncová trioda

E - tetroda

F - pentoda (s výjimkou koncové pentody)

H - hexoda, heptoda včetně pentagridu

K - oktoda (obecně též systém s osmi a více elektrodami)

L - koncová pentoda

M - elektronkový světelný indikátor

W - jednocestný usměrňovač plynový

X - dvoucestný usměrňovač plynový

Y - jednocestný usměrňovač vakuový

Z - dvoucestný usměrňovač vakuový

Skupina čísel - patice

1 až 10 - patice P

11 až 15 - patice T

16 až 19 - patice P

20 až 29 - patice loktal (tzv. evropský oktal; mimo bateriové řady D21 a DF22)

30 až 39 - patice oktal/heptal¹⁾ (tzv. americký oktal;¹⁾ jen pro staré značení TESLA)

40 až 49 - patice rimlock/noval¹⁾

50 až 59 - patice různé/devítikolíková¹⁾

60 až 79 - různé patice

80 až 89 - patice noval

90 až 99 - patice heptal

180 až 189 - patice noval

200 ... - patice dekal

300 ... - patice oktal

500 ... - patice magnoval

800 ... - patice noval

900 ... - patice heptal

Elektronky speciální jakosti, jako dlouhoživotnostní, s úzkými elektrickými tolerancemi, se speciální úpravou systému vůči otřesům, vibracím apod. jsou označeny zvlášť upraveným znakem (E180F, E88CC, ECC803S apod.), obsahujícím případně rozšířenou číselnou skupinu a v některých případech přidané písmeno S.

Např.

EL34 - koncová pentoda, žhavící napětí 6,3 V, patice oktal

E34L - koncová pentoda, žhavící napětí 6,3 V, patice oktal, se zlepšenými vlastnostmi

Zdroje:

Trůneček, Jiří: Radiotechnika. Praha: SNTL, 1957. 253 s.

Katalog elektronek TESLA, 1964/65

Příruční katalog TESLA, 1973, 1976

Obrázky

Obrázek přímo žhavených katod je převzat z webu http://alfaelektronky.cz/teorie/elektr.html (10.11.2013)

Ostatní obrázky jsou naskenovány z knihy Radiotechnika

---

Přidal Vojtěch Šotola. Naposledy upravil Vojtěch Šotola dne 2016-08-05 20:13:18.